AAA

  • Oční vady

     

    Oko a jeho systém se přirovnává k fotografickému přístroji. U oka, které nemá žádnou refrakční (dioptrickou) vadu, jsou rovnoběžné paprsky světla lámány rohovkou a dále čočkou tak, že se sbíhají v místě nejostřejšího vidění na sítnici, kde vytvoří ostrý obraz. Je-li oko příliš dlouhé nebo krátké (má dioptrickou vadu), dopadají paprsky mimo sítnici. Výsledkem je neostrý obraz pozorovaného předmětu.

    Počet článků:
    0
    • Krátkozrakost (myopie)

       

      Krátkozrakost (myopie) je refrakční vada, která bývá většinou osová, tzn. předozadní délka oka je větší. Punctum remotum, tj. vzdálený bod nejostřejšího vidění v klidovém stavu je v takové konečné vzdálenosti, která je odpovídá stupni myopie. Myopické oko vidí špatně na dálku a dobře do blízka. Při práci do blízka potřebuje menší akomodační úsilí (zaostření  na různě blízké předměty). Při větším počtu dioptrií nemusí  do blízka vůbec akomodovat.

       

       

      Podle počtu dioptrií (D) dělíme myopii na prostou, při které počet dioptrií nepřesahuje –3,0 D, střední do –6,0 D a těžkou myopii nad –6,0 D. Dále se myopie dělí na stacionární a progresivní (maligní - zhoubná, zhoršující). Stacionární myopie progreduje velmi pomalu, nedosahuje vyšších dioptrických hodnot a nedochází k patologickým změnám očních struktur. Při progresivní (maligní) myopii dochází k výraznému nárůstu předozadní délky oka se ztenčováním skléry (bělimy), následně ke změnám sítnice, cévnatky, sklivce. Progresivní myopie má špatnou prognózu pro zachování dobrého vidění.

       

      Křivková (kurvaturní) myopie se vyskytuje u řady onemocnění rohovky a čočky, při kterých dochází ke změně jejích zakřivení. Indexová myopie je velmi častým jevem při nukleární kataraktě (šedém zákalu se zkalením hlavně jádra čočky), kdy dochází ke zvýšení indexu lomivosti čočky.

      Počet článků:
      5
    • Dalekozrakost (hyperopie)

       

      Dalekozrakost je obvykle osová vada (předozadní délka oka je kratší). U dalekozrakého oka neexistuje punctum remotum, tj. daleký bod nejostřejšího vidění, dalekozraké oko v klidovém stavu vidí rozostřeně jak do dálky, tak do blízka. Aby dalekozraké oko vidělo dobře do dálky, musí vyvinout určité akomodační úsilí – které nám příroda dala pro ostrý pohled do blízka (zaostření). Aby vidělo dobře do blízka, musí tak dalekozraké oko vyvinout ještě větší  akomodační úsilí.

       


      Osová hypermetropie běžně nepřesahuje více než +6,0 až +7,0 dioptrií (D). U některých chorobných stavů však může dosahovat až +20,0 D. Nejčastější příčinou křivkové dalekozrakosti jsou vrozená či získaná onemocnění rohovky a čočky (např. vrozeně zploštělá rohovka, vrozené změny zakřivení čočky, změny zakřivení rohovky a čočky následkem úrazů, atd.).

      Korekce dalekozrakosti

      Korekce dalekozrakosti je zcela individuální. Záleží na výši dalekozrakosti, potížích, nárocích pacienta, jeho věku, povolání, životním stylu, atd. Při malé vadě, normálním vidění, bez výskytu potíží korekce není nutná. V případě nutnosti korekce existují následující způsoby:

       

       
      • brýlová korekce s použitím spojky, plusové čočky,
      • kontaktní čočky,
      • laserové výkony na rohovce, které mění zakřivení rohovky,
      • nitrooční refrakční chirurgické zákroky:
        • o vložení speciální umělé čočky do oka o dioptrické síle, která je vypočítána individuálně u každého pacienta,
        •  
          vložením čočky do oka před vlastní čočku se mění refrakce na požadovanou hodnotu.
      • kataraktová refrakční chirurgie – odstranění zkalené pacientovy čočky s vložením umělé čočky požadované hodnoty, nebo vložení dvou i více čoček do oka, 
      • kombinované výkony – nitrooční refrakční operace v kombinaci s laserovým zákrokem na rohovce.
      Počet článků:
      5
    • Astigmatismus

       

       

      Je refrakční vada lomivosti oka, kdy je rohovka v některé ose více vyklenutá nebo naopak méně vyklenutá. Nemá tedy pravidelný polokulovitý tvar.

       

      Na předním povrchu oka je průzračná rohovka, skrz kterou se do oka dostává světlo. Rohovka vykonává asi čtyři pětiny „refrakční práce“ oka. Čočka, která je umístěna za rohovkou dále upřesňuje paprsky, aby došlo k jejich zaostření do bodu nazývaného fovea (místo nejostřejšího vidění na sítnici). Normálně má rohovka hladký, pravidelný tvar ve všech směrech a světlo vcházející do oka se lomí stejně ve všech rovinách a směrech. Při astigmatismu je povrch rohovky zakřiven v jedné rovině více než ve druhé. Lze si představit, že při astigmatismu má rohovka tvar rugbyového míče místo aby měla tvar fotbalového. Světlo dopadající na místa s větším zakřivením se zákonitě lomí jiným způsobem než u míst s menším zakřivením. Tato abnormalita může mít za následek vidění podobné pohledu do nerovného zrcadla. Ten, kdo trpí astigmatismem, vidí neostře jak na blízko, tak i do dálky. Nevidí jasně kontrasty mezi horizontálními, vertikálními nebo zešikmenými řádky.

       

      Astigmatismus se může kombinovat a řadou dalších vad vidění, jako je myopie (krátkozrakost) nebo hypermetropie (dalekozrakost). Menší stupeň může být fyziologický, větší stupeň je buď vrozený nebo získaný. Získaný se vyskytuje při různých nezánětlivých onemocněních rohovky, v důsledku proběhlých zánětů rohovky, dále u stavů po traumatech, operacích na rohovce atd.

       

      Dále se vyskytuje astigmatismus z decentrace přirozené či umělé čočky, kdy je změněna poloha čočky po traumatech, nebo je změněna poloha umělé čočky po operaci katarakty. Indexový astigmatismus se může vyskytnout při počínající kataraktě (změna indexu lomu v čočce při vzniku zákalků různého tvaru a velikosti).

       

      Astigmatismus se dělí na:

      • astigmatismus pravidelný – oba hlavní meridiány s nejmenší a největší lomivostí jsou k sobě navzájem kolmé
      • astigmatismus nepravidelný – osy hlavních meridiánů nejsou na sebe kolmé.

       

      Pravidelný astigmatismus se dále dělí na :

      • astigmatismus prostý – v jedné ose se vyskytuje emetropie (bez refrakční vady) a v druhé ose ametropie (myopie nebo hypermetropie) tzn. prostý myopický, nebo prostý hypermetropický astigmatismus
      • astigmatismus složený – v obou meridiánech se nachází buď myopie, nebo hypermetropie
      • astigmatismus smíšený – v jednom meridiánu se vyskytuje hypermetropie a v druhém myopie.
      • astigmatismus přímý (podle pravidla) – vertikální meridián je více lomivý než horizontální
      • astigmatismus nepřímý (proti pravidlu) – vertikální meridián je méně lomivý než horizontální.

       

      Korekce astigmatismu:

       
      • při nutnosti korekce lze použít brýlovou cylindrickou korekci
      • kontaktní čočky (u vyšších dioptrií astigmatismu nutno použít tvrdou kontaktní čočku)
      • provedení laserového refrakčního výkonu na rohovce
      • implantace torické nitrooční čočky během operace katarakty
      • rohovkovými nářezy tzv. LRI
       

       

      Při operaci katarakty je možné korigovat i astigmatismus vhodným umístěním řezu (v místě nejstrmějšího meridiánu, následně se rohovka oploští) ale pouze o cca 0,5 cylindrické dioptrie.

       

       

      Počet článků:
      5
    • Presbyopie

       

      Není klasickou vadou dioptrickou, ale souvisí s věkem podmíněnou fyziologickou ztrátou akomodace - tedy schopností lidské čočky zaostřování do blízka. Vada se projevuje nejprve tzv. „ prodlužováním ruky“, kdy si pacient snaží nejprve oddálit text, který čte a pak nutně následuje brýlová korekce do blízka. Slabě krátkozraký pacient při pohledu do blízka brýle odkládá. Naopak u dalekozrakého pacienta se dioptrie do blízka zesilují.

       

      V mladém věku je oko pomocí akomodace schopno měnit optickou mohutnost dioptrického systému a proto mladý jedinec vidí ostře i blízko ležící předměty nebo texty.

       

      Mladé oko je schopno vyvinout maximální akomodační úsilí a bod nejostřejšího vidění se nachází velmi blízko od oka. S přibývajícím věkem se jako fyziologický proces mění vlastnosti čočky, snižuje se funkce ciliárního svalu. V důsledku toho klesá akomodační šíře a oko již není schopno vidět ostře do blízka – v tomto případě se jedná o presbyopii (vetchozrakost). Běžně se presbyopie objevuje kolem 40 let věku. Její první příznaky jsou: zhoršení vidění do blízka při slabším osvětlení, při čtení do blízka pro zlepšení vidění oddalování textu od očí, únava očí při delším čtení. Později se můžou objevit tzv. astenopické potíže: únava a bolesti očí a jejich okolí, zamlžování vidění, bolesti hlavy.

       

      Doba projevu presbyopie je závislá na běžné pracovní činnosti do blízka u konkrétního jedince, stavu akomodace a refrakci oka. Při dalekozrakosti (hypermetropii) se projevuje dříve (část akomodace je spotřebována ke zlepšení vidění na dálku a vyvinout další akomodační úsilí do blízka oko již není schopno). Krátkozrací jedinci (myopové) potřebují presbyopickou korekci později a při krátkozrakosti –3,0 D a více vidí do blízka stále dobře.

       

      Možnosti řešení presbyopie:

      • multifokální nebo bifokální brýle nebo čočky,
      • rohovkové implantáty,
      • laserová operace,
      • PRELEX - výměna oční čočky.
      Počet článků:
      4
    • Tupozrakost

       

      Vaše dítě nemusí mít viditelné potíže, dokonce může vidět poslední řádek optotypu, to ale neznamená, že nemá oční vadu.

       

       

      Tupozrakost (amblyopie) je zhoršení zrakové ostrosti oka, které je způsobené nedostatečnou zrakovou stimulací v kritickém období vývoje vidění, obvykle bez na první pohled zřetelné oční vady. Výskyt tupozrakosti v dětské populaci kolísá okolo 4%. Závažnost amblyopie je tím větší, čím dříve vznikne a čím déle trvá bez léčebného ovlivnění. Po ukončení vývoje zraku dítěte, což je dle aktuálních výzkumů osmý rok věku zdravého jedince, přestavuje tupozrakost trvalý, léčebně velmi těžko ovlivnitelný stav.

       

      Na základě aktuálních statistik má každé 12-té dítě ve věku 4 let nezjištěnou oční vadu. Pokud zůstane neléčena, může pro dítě znamenat následky na celý život. Ideální je zachytit problém do tří let věku, mnozí rodiče však odkládají návštěvu očního lékaře až na začátek školního roku nebo mají za to, že stačí, pokud o dítě pečuje pediatr. Ne všichni pediatři však mají dostatečné vybavení na to, aby prováděli podrobná oční vyšetření. V mnohých případech je velmi těžké rozpoznat počínající tupozrakost a postižení se dlouhou dobu může vyvíjet zcela bez příznaků, zvláště u malých dětí, kde nelze ve snaze o přesné vyšetření počítat s jejich spoluprací.

       

      Při tupozrakosti dítě vidí zdravým okem normálně, běžně vjem tupozrakého oka nepostrádá a je zvyklé nahradit oslabené prostorové, hloubkové vidění jinak. Příslušné řídící centrum v mozku se nenaučí správně rozpoznávat příslušné obrazové vjemy. Pokud dětský mozek vyhodnotí vjem jednoho oka jako méně ostrý, začne ho potlačovat a zrakové vjemy ze slabšího oka vyřadí. Dítě si neuvědomí, že jedno oko nepoužívá, protože druhým okem vidí normálně, ztrácí ale schopnost hloubkového vidění. Tím nemůže správně odhadovat vzdálenosti, má horší orientaci a nemůže sledovat ani 3D obraz. Do budoucna se mu komplikuje i výběr poamblyz-glasses-render-4volání.

       

      Nezanedbejte prevenci a nechte své děti vyšetřit již od 6-ti měsíců screeningovým přístrojem Plusoptix. Vyšetření je zcela bezbolestné a nestresující, protože dítě sedí u Vás na klíně a je měřeno ze vzdálenosti 1 metru. Vyšetření trvá pouze několik vteřin.

       

      NOVINKOU v léčbě tupozrakosti je "digitální" okluze. Brýle AmblyzTM jsou elektronické zařízení a jedno sklíčko brýlí se automaticky zatmavuje, takže vytváří okluzi. Více inofrmací nalzenete zde.

       

      Tupozrakost vzniká u těchto dětských očních chorob:

       

      Šilhání -Při šilhání, jedním nebo oběma očima dovnitř nebo ven, je obraz vnímaný šilhajícím okem v mozku aktivně utlumován a mozek vnímá pouze obraz oka druhého nešilhajícího, tj. fixujícího. Zrakové funkce šilhajícího oka se přestávají vyvíjet. Tím je narušena i spolupráce obou očí a dochází ke ztrátě hloubkového, prostorového vidění. V oku uchýleném je tedy zrakový vjem potlačován a zrak se u tohoto oka přestává vyvíjet

       

       

       

      Refrakční (dioptrická) vada - Tupozrakost se v tomto případě vyvine pokud jedno oko je více dalekozraké, krátkozraké či astigmatické (vada lomivosti oka) než oko druhé. Obraz vnímaný okem s refrakční vadou je neostrý nebo jinak změněný, proto je v mozku potlačen, aby nerušil dobrou informaci z lepšího oka. Dochází k poruše vývoje vidění tohoto oka. Při vysoké refrakční vadě obou očí může tupozrakost vzniknout oboustranně. Dioptrické vady lze u dětí korigovat nejčastěji brýlemi nebo kontaktními čočkami.

       

       

      Zákaly v optických prostředí oka - Vlivem vrozených nebo získaných chorob se kalí jinak průhledná optická prostředí oka – rohovka, čočka a sklivec. Snížená nebo nulová stimulace takto postižených očí brzdí nebo úplně znemožní vývoj zrakových funkcí.

       

       

      Počet článků:
      11
    • Strabismus

      strabismus.bmp

      Strabismus (šilhání) je zraková vada, při níž je narušena vzájemná spolupráce očí. Dítě nemůže souběžně zaměřit obě oči na jeden bod. Může se projevovat i přivíráním jednoho oka a náklonem hlavy na stranu. Závažnost šilhání se určuje dle velikosti úhlu odchýlení oka.

       

      U dětí se jedná o poměrně časté onemocnění - postihuje téměř každé třicáté dítě. Dětský mozek se adaptuje na rozdílné postavení očí a vytváří jednotný obraz, který však postrádá třetí rozměr. U dospělého člověka mozek takové adaptace schopen není a dochází k rozvoji dvojitého vidění.

       

      Příčiny šilhání

      Mezi hlavní příčiny šilhání patří dioptrické vady, poruchy pohyblivosti okohybných svalů nebo jejich inervace, dále vrozené nemoci, (například vrozený šedý zákal, onemocnění mozku), úrazy oka a genetická dispozice. U velké části dětí se příčinu šilhavosti zjistit nepodaří.

       

      Typy šilhání

      Sbíhavé (konvergentní) šilhání patří mezi nejčastější formy této oční vady. Jedno oko se dívá obvykle přímo a druhé se stáčí směrem dovnitř, k nosu. Tento stav je typický pro dětský věk.

      Rozbíhavé (divergentní) šilhání se projevuje jako vybočení jednoho z očí směrem ke spánku. U dětí se vyskytuje zřídka a projevuje se především večer a při únavě.

      Zvláštním případem šilhání je tzv. akomodativní šilhání, které se projevuje při zaostřování zraku na blízko. Typickým věkem výskytu je období po druhém roce života dítěte a je příznakem silné dalekozrakosti. Při pohledu do blízka musí dítě vyvinout nadměrné úsilí pro zaostření zraku, a oči se přehnaným způsobem stáčí směrem k nosu.

       

      Léčba strabismu

      V případě, že se objevil jakýkoliv typ šilhání, je třeba podstoupit komplexní oční vyšetření. Na jeho základě bude odhalena příčina (např. dalekozrakost, vrozený šedý zákal apod.) a podle toho stanovena léčba strabismu. Terapie je zacílena na srovnání postavení obou očí a obnovení hloubkového vidění u dětí.

      U dioptrické vady se přistupuje ke korekci brýlemi. Aby se nerozvíjela tupozrakost, tedy zhoršené vidění šilhajícího oka, překrývá se zdravé oko okluzorem (tlapkou), která přinutí šilhající oko namáhat se ke správnému vidění. Tomu také napomáhají pleoptická a ortoptická cvičení.

      Pokud je rozvinuto akomodativní šilhání, je nutno používat bifokální brýle, které korigují ostrost zraku do dálky i blízka různým počtem dioptrií.

      Jestliže konzervativní léčba šilhání selhala, může lékař doporučit operaci. Ta se obvykle provádí na obou očích. Spočívá v nastřižení spojivky a skrze tento nástřih operatér upravuje délku nebo posun okohybných svalů. Cílem chirurgické léčby strabismu je dosáhnout rovnoměrného postavení očí. Operace strabismu zabere cca 20 – 50 minut a provádí se v celkové anestezii.

      Zásadní vliv na konečný výsledek operace má důsledné provádění ortoptických cvičení a nošení předepsaných brýlí.

      V léčbě šilhavosti je důležité při prvních příznacích navštívit očního lékaře a zahájit účinnou terapii. Pokud se v rodině vyskytují vady jako je těžká dalekozrakost nebo tupozrakost, měli by rodiče vzít dítě k očnímu vyšetření, i když se u něj známky šilhavosti zatím neprojevují.

      Počet článků:
      1
    • Barvoslepost

       

       Barvoslepost (daltonismus) je porucha barevného vidění lidského oka. Její odborný název je odvozen od jména anglického přírodovědce Johna Daltona, který touto poruchou sám trpěl a vědecky jí popsal. Je způsobena poruchou buněk sítnice zvaných čípky.

       

       

      Pozn.: Tyčinky a čípky jsou buňky sítnice se schopností reagovat na dopad světla. Tyčinky reagují i na slabé světlo, ale neregistrují barvy a neposkytují dostatečně ostrý obraz. Čípků jsou tři druhy (jeden pro každou základní barvu), poskytují ostrý a barevný obraz, ale potřebují dostatečné osvětlení.

       

       

      Barvoslepost má několik typů podle toho, jakou barvu člověk nevnímá. Nejčastějším případem je neschopnost rozlišit červenou, zelenou nebo modrofialovou barvu, méně častá je barvoslepost na žlutou a modrou. Zřídka (necelé 1% postižených) se vyskytuje barvoslepost na všechny barvy, kdy člověk vidí pouze ve škále šedi.

       

       

      Obvykle je porucha barvocitu vrozená a je dědičně recesivní, v menším množství případů jde o poruchou získanou. Pro vrozenou poruchu barvocitu neexistuje léčba, ale je možné ji do určité míry korigovat optickými pomůckami. Vrozené poruchy dělíme podle stupně poruchy barevného vidění na:

       

       

      anomální trichromazii - snížení vnímání jedné ze základních barev, v sítnici jsou přítomny všechny 3 druhy čípku, ale jeden typ nefunguje správně

       

       

      dichromazii - jedna ze tří základních barev není rozlišována, v sítnici jsou jen 2 funkční typy čípků, nejčastější typ poruchy.

       

       

      monochromazii – není rozlišována žádná barevnost- člověk nemá schopnost barevného vidění a hovoříme o úplné barvosleposti. Čípky v sítnici jsou buď porušené, nebo se vůbec nevyvinuly. Většinou je tato vada spojena i s dalšími vadami zraku např. sníženou centrální zrakovou ostrostí nebo astigmatismem (refrakční vada ,nestejné zakřivení lomivých struktur  rohovky).

       
      Počet článků:
      1
  • Oční onemocnění

    doktorKaždé oční onemocnění se dříve nebo později projeví subjektivními potížemi nejrůznějšího charakteru a stupně. Tyto příznaky mohou být více či méně typické pro daná onemocnění, v některých případech jsou doprovodným jevem zcela banálního onemocnění, jindy zase mohou signalizovat závažnou oční či jinou celkovou chorobu.


    Stanovení konečné diagnózy na základě zhodnocení celého souhrnu příznaků a podrobného vyšetření necháme samozřejmě na lékaři - specialistovi. Měli bychom však vědět, kdy je lékaře třeba bez otálení vyhledat, abychom sami u sebe či svých blízkých nepřehlédli varující příznaky a nezanedbali vážné onemocnění. Jeho léčba se pak stává mnohem obtížnější anebo dokonce není možná vůbec.

    Bolest oka nebo jeho okolí
    Tento velice běžný příznak může doprovázet jakýkoliv zánět oka a jeho pomocných orgánů, nebo glaukom. Do oka či jeho okolí mohou vystřelovat bolesti vycházející do krční páteře. Bolesti typicky lokalizované za očima bývají v počátečních stadiích chřipkového onemocnění.

    Světloplachost
    Je jednou z nejobecnějších očních svízelí, která se u přecitlivělých jedinců může vyskytovat i bez zjevné příčiny. Bývá přítomna u poranění a jiných povrchních onemocnění rohovky, u zánětu duhovky, případně i zánětu spojivek. Někdy se vyskytne v počátečních stadiích šedého zákalu.

    Slzení
    Doprovází podobně jako zčervenání téměř jakékoliv podráždění oka z nejrůznějších příčin (např. výpary z krájené cibule). Výrazně nadměrné slzení může být způsobeno alergií, překážkou v odvodných slzných cestách či ochablostí dolních víček.

    Zarudnutí oka či jeho okolí
    Zčervenáním reaguje oko na podráždění prakticky jakoukoliv škodlivinou, ať fyzikálního či chemického charakteru. Běžně jsou to prach, vítr, drobná povrchní poranění spojivky a rohovky, ultrafialové záření, chlorovaná voda, mýdlo, kosmetické přípravky atd. Někdy stačí jen pláč či probdělá noc. Všechny tyto příčiny působí překrvení jen přechodné, které obvykle během několika hodin vymizí. U přetrvávajícího zarudnutí bývají nejčastější příčinou záněty spojivek, duhovky nebo bělimy. Může se vyskytnout též u glaukomu.

    Zarudnutí víček a okolí má podobné příčiny jako překrvení oka, víčka však sama o sobě také snadno a často otékají. Příčinu mohou být záněty mazových žlázek známé jako ječné a vlčí zrno, nezřídka můžeme pozorovat počínající abces na víčku např. po kosmetické úpravě obočí (trhání obočí pinzetou) s následným zanesením infekce do rány. Bledé otoky víček nebývají primárně způsobené očními chorobami, spíše mohou ukazovat na některou celkovou chorobu (např. ledvin).

    Pokles vidění
    Nejasné vidění bývá způsobeno obvykle některou z refrakčních vad, tj. krátkozrakost, dalekozrakostí či astigmatismem. Je též charakteristické pro různá onemocnění rohovky (např. u virových či jiných zánětů) či její poranění. Pomalu se zhoršující vidění je typické pro zrající šedý zákal. Postupně klesající schopnost vidění na blízko i přes zvyšující se dioptrickou sílu brýlových skel bývá hlavním příznakem postižení centrální oblasti sítnice senilní makulární degenerací. Náhle vzniklé zamlžení vidění (většinou spojené s bolestí) může být u glaukomu.

    U poruch krevního zásobení zrakového nervu či sítnice, po úrazu, při krvácení do nitra oka (např. při odchlípení sítnice) může nastat náhlá ztráta vidění, většinou jednoho oka. U těchto náhlých příhod je efektivnost případné léčby závislá na včasnosti jejího zahájení. A v takovémto případě byste měli vyhledat očního lékaře co nejdříve.

    Plovoucí "mušky, saze, pavučinky"
    Drobné tmavé tečky, shluky či pavučinky a síťky vznášející se před okem a občas i překážející vidění, než opět odplavou, obvykle neznamenají žádný vážný problém. Výraznější a lépe pozorovatelné jsou při pohledu na světlou plochu. Jejich přítomnost a intenzita jsou značně variabilní, někdy jsou téměř nepostřehnutelné, jindy dosti obtěžující.


    Jejich příčinou jsou změny sklivce, související s jeho stárnutím nebo degenerací. Sklivec se s věkem lehce rozvlákňuje a svrašťuje. Stejné změny se dějí u očí krátkozrakých a očí po operaci šedého zákalu. To způsobí odloučení sklivce od sítnice a vznik drobných plovoucích zákalů, které vrhají na sítnici stíny. My je vnímáme jako drobné tmavé tečky vznášející se v zorném poli jakoby před okem.

    Přestože jsou sklivcové zákaly mnohdy značně obtěžující, v naprosté většině neznamenají nic vážného. Výjimku tvoří případy, kdy se zákaly objeví náhle a větší míře. Tehdy může být jejich příčinou drobné krvácení do sklivce, související se vznikem sítnicové trhliny. I když se zpravidla jedná o banální záležitost, doporučujeme po vzniku výše popsaných příznaků návštěvu u očního lékaře, který posoudí stav oka a současně vyloučí možné poškození sítnice.

    Světelné vjemy: blesky, jiskření
    Tyto jasné světelné fenomény jako záblesky, jiskření či blikání, se obvykle objevují někde v periferii vidění, mohou být prvními příznaky sítnicových trhlin a odchlípení sítnice, někdy ale jen doprovodným příznakem sítnicových a sklivcových degenerací. Světelné vjemy se mohou objevit i jako následek otřesu sklivce při uhození do oka či prudkém úderu ho hlavy ("vidět hvězdičky"). Různě intenzivní záblesky a jiskry se mohou objevovat a opět střídavě mizet ještě několik týdnů poté, co u stárnoucího sklivce došlo k jeho odloučení od sítnice. Je to jev dosti běžný ve věku nad 40 let a podobně jako samotné sklivcové zákalky v drtivé většině případů neznamená žádné vážné poškození oka. Jestliže jsou však v řídkých případech světelné vjemy spojeny s větším počtem nových plovoucích zákalů, anebo dokonce i se zatemňující se částí zorného pole, je namístě okamžité vyšetření vaším očním lékařem, aby zjistil, zda nedošlo k odchlípení sítnice.

    Autor: Stanislav Meyer
    Literatura: Šárka Pitrová a kolektiv, Chraňte svůj zrak, GRADA AVICENUM, PRAHA 1993

    Počet článků:
    0
    • Suché oko

      Syndrom suchého oka je řada očních příznaků a změn očního povrchu, které vznikají v důsledku snížené tvorby slz, jejich rychlejšího odtoku z povrchu oka nebo v důsledku změny kvality slz. Příznaky syndromu jsou různé, v závislosti na stavu oka, celkovém zdravotním stavu pacienta, pracovních podmínkách, životním stylu, životním prostředí atd.

       

       

       

      Možné příčiny vzniku

      Na povrchu oka je slzný film. Je to vrstva, která se významně podílí na kvalitě vidění a na normální funkci oka. Funkcí slzného filmu je zajištění zvlhčení povrchu oka, zabezpečení hladkosti povrchu oka a následně hladkého optického povrchu, který umožní vytvořit ostrý obraz na sítnici. Slzný film odstraňuje bakterie a odloučené buňky z rohovky, obsahuje pantibakteriální látky, zvlhčuje povrchové buňky rohovky a spojivky a tím zajišťuje jejich správnou funkci. V malém množství se podílí na výživě rohovky. Slzný film se skládá ze tří vrstev. Zevní, tuková vrstva, udržuje slzný film v určitém napětí a zabraňuje jeho odpařování. Střední, vodní vrstva, zajišťuje zvlhčující funkci slzného filmu. Vnitřní, hlenovitá vrstva, je přímo na mikrořasách rohovkových epiteliálních buněk, vyrovnává nerovnosti na povrchu rohovky a spojivky a umožňuje vodní vrstvě přilnout lépe k rohovce. Porucha ve kterékoliv složce slzného filmu může vést k projevům syndromu suchého oka.

       

      Důvodem snížení tvorby slz žlázami, produkujícími slzy, může být věk, celá řada celkových onemocnění, hormonální změny, celkové užívání léků, jejichž vedlejším účinkem je snížení tvorby slz. V důsledků různých rohovkových onemocnění, operací, dlouhodobé léčby očními kapkami, nošení kontaktních čoček, můžou vznikat patologické změny epitelu rohovky s následným snížením kvality slzného filmu. Četná onemocnění okrajů víček, změny polohy a postavení víček, onemocnění odtokového systému, vedou k poruchám odtoku slz z oka a následně k vysychání povrchu oka. Kvalita slzného filmu je závislá na intenzitě odpařování slz (pobyt v klimatizovaných místnostech, působení ventilátorů, stav ovzduší a další faktory zvyšují odpařování slz, při dlouhodobé práci na počítači, sledování obrazovek, monitorů atd. v důsledku méně častého mrkání také dochází ke zvýšenému odpařování slz).

       

      Při syndromu suchého oka může být postižen jen povrch oka, anebo může být součástí projevu celkového systémového onemocnění. Existují různé stupně syndromu: od minimálních projevů až k těžkému závažnému poškození oka. K nejčastějším příznakům ze strany pacienta patří pocit cizího tělíska, pálení, svědění, zvýšená citlivost na světlo, pocit suchosti, kolísání vidění, pocit únavy očí, druhotné slzení v důsledku dráždění. Potíže se zhoršují v nepříznivém životním prostředí. Syndrom má specifické objektivní příznaky. Existuje celá řada vyšetření a testů, které mohou syndrom suchého oka prokázat.

      Počet článků:
      6
    • Keratokonus

      Keratokonus je onemocnění rohovky, které se projevuje jejím vyklenutím. Vyklenutí způsobí, že světlo nedopadá na sítnici do správného místa  a způsobuje výrazné snížení zrakové ostrosti.


      Diagnosti keratokonu, zejména v jeho počáteční fázi, není zcela jednoznačná. Ke stanovení diagnózy je potřeba vytvořit přesný obraz pomocí topografu kombinovaného s Scheimpflugovou kamerou. Vyhodnocují se různé parametry, ze kterých je odvozen KPI (index predikce keratokonu). Tento index udává míru parametrů, které ukazují na keratokonus. Dalším parametrem je Kprob (pravděpodobnost keratokonu) který udává pravděpodobnost, že vyšetřené oko trpí keratokonem na základě statistického porovnání. V raných stádiích může být keratokonus zaměnitelný s astigmatismem. Pomocí přesného vyšetření topografie rohovky a stanovení KPI a Kprob je však možné keratokonus odlišit.


      Prvním krokem v léčbě keratokonu je zastavení vyklenování rohovky. K tomu se obvykle používá takzvaný cross-linking, což je metoda, kdy se na oko nanese riboflavin, který se vstřebá do tkáně rohovky a následně je rohovka osvícena UV zářením. Riboflavin v rohovce na UV záření reaguje a vytváří vlákna, která zpevní tvar rohovky a zabrání její další deformaci. Pokud je rohovka dostatečně silná je možné do ní umístit rohovkové půlkruhové kroužky, které její tvar zpevní a rohovku oploští, čímž dojde ke zlepšení zrakové ostrosti. Pokud je po stabilizaci keratokonu třeba další korekce zrakové ostrosti, je možné do oka implantovat torickou nitrooční čočku. Pokud je pacient po operaci katarakty a v oku již nitrooční čočku má, je možné implantovat sekundární torickou nitrooční čočku, které zkoriguje neostrý obraz z deformované rohovky.

       

      Počet článků:
      1
    • Keratoplastika

      Rohovka má největší podíl na dioptrické hodnotě oka (téměř 2/3). Pokud je tedy silně deformovaná nebo zakalená může způsobit slepotu. Keratoplastika je náhrada nemocné rohovky a to buď rohovkou od dárce nebo rohovkou umělou.


      Lamelární keratoplastika

      Lamelární keratoplastika je nahrazení pouze části rohovky.  Nahrazuje se buď přední nebo zadní část. Výhodou tohoto přístupu je zachování alespoň části vlastní tkáně v oku, čímž je zákrok méně invazivní a hojení je snazší.

      Dárcovská lamela se připravuje z rohovky dárce, upravené v tkáňové bance. Dárcovská rohovka se připevní na speciální držák – umělou komůrku, která simuluje tlak v oku a vyboulí rohovku do původního (fyziologického) tvaru. V tomto okamžiku je možné ji odříznout v požadované velikosti.

      Následně se lamela stejného tvaru odřízne z rohovky pacienta. Podle typu operační techniky je lamela přenesena na vnější nebo vnitřní část rohovky. Na vnější části se přišívá a kryje pevnou kontaktní čočkou. Na vnitřní části se přitlačí pomocí bublinky vzduchu.

      Přes relativní technickou náročnost operace mají keratoplastiky dobrou úspěšnost.


      Penetrující keratoplastika

      Po opakované neúspěšné keratoplastice nebo v případech těžce poškozené rohovky je nutné nahradit rohovku v celé její tloušťce. Rohovka se u dárce i příjemce vyřízne pomocí speciálního nástroje, chirurg ji přišije na místo a překryje tvrdou kontaktní čočkou.

      Úspěšnost všech typů lamelárních keratoplastik je možné zvýšit použitím femtosekundového laseru.  Tento typ laseru se používá také při vytváření lamel při refrakčních laserových operacích. Femtosekundový laser je šetrnější k rohovce a vytváří přesnější řez. Rohovka je pak příjemcem lépe snášena, což vede k vyšší úspěšnosti zákroku.

      Počet článků:
      4
    • Glaukom - Chirurgická léčba

      Cílem každé léčby je snaha snížit nitrooční tlak na bezpečné hodnoty. Existuje léčba: konzervativní, laserová, chirurgická. V konzervativní léčbě se používají látky snižující tvorbu nitroočního tlaku (NOT), látky ovlivňující odtok NOT a látky působící osmoticky.

      Když je konzervativní léčba (kapky na snížení NOT) nedostačující, používá se léčba laserová. Různé typy laserů se používají u různých typů glaukomu. Chirurgická léčba se provádí tam, kde se při maximální léčbě nedaří tlak snížit na takové hodnoty, při kterých glaukomové změny nepokračují. Způsob provedení je buď s otevřením nebo bez otevření oka. Indikace konkrétního chirurgického výkonu záleží na typu glaukomu.

      Chirurgické výkony se dělí na výkony pomocí kterých lze dosáhnout zlepšení odtoku nitrooční tekutiny z oka (např. filtrující operace) a výkony, které snižují tvorbu nitrooční tekutiny (operace, při kterých je zničena část řasnatého tělíska). Při filtrujících operacích se vytváří náhradní cesta odtoku nitrooční tekutiny. Existují různé modifikace těchto výkonů.

      U některých forem glaukomu se provádějí filtrující operace s použitím tzv. drenážních implantátů. Tyto výkony představují možnost dosažení filtrace nitrooční tekutiny tam, kde jiné chirurgické výkony jsou neúspěšné nebo kde úspěšný výsledek chirurgického zákroku je nejistý (např. u sekundárních glaukomů).

      Jedním z drenážních implantátů je záklopkový implantát dle Ahmeda sloužící k regulaci odtoku nitrooční tekutiny z oka. Skládá se ze silikonové drenážní trubičky a polypropylenové chlopně (zásobník se silikonovou elastomerovou záklopkovou membránou). Chlopeň je přizpůsobena tvaru oka v oblasti ekvátoru ( jde o myšlenou čáru představující největší obvod oka) a chrání záklopkovou membránu před jejím zablokováním zmnoženým vazivem.
      Počet článků:
      2
    • Onemocnění sítnice

       

       
      Sítnice (lat. retina) je vnitřní tenká vrstva oka, jejíž hlavní funkcí je snímání a předzpracování světelných signálů přicházejících na sítnici skrze čočku. Sítnice je vlastním orgánem zraku a tvoří vnitřní vrstvu oka. Sítnice funguje jako film ve fotoaparátu - zachycuje obraz a zrakovým nervem jej posílá do zrakových center v mozku.  Sítnice je světločivná vrstva, která vystýlá vnitřní stěnu oční koule.

       

      Odchlípení sítnice (Amotio retinae)

      K odchlípení sítnice dochází, jestliže jsou zde přítomny malé trhlinky nebo dírky. Jakmile toto vznikne, může tekutina ze sklivcového prostoru pronikat pod sítnici, která se nadzvedává a odlučuje se od pigmentového epitelu a ostatních vrstev oční stěny – začíná odchlipování sítnice. Světločivné buňky, které tak mají snížený přívod kyslíku a ostatních živin, rychle degenerují a odumírají. Velmi často jsou trhliny v sítnici umístěny po jejím obvodu – odchlípení tedy začíná na okraji (periferii). Pokud není včas zahájena léčba, odchlipování postupuje k centru, kde je místo nejostřejšího vidění. Dochází k výraznému postižení vidění. Pokud se odchlípí i místo nejostřejšího vidění, většinou se zrak ani po operaci nevrátí úplně do původního stavu.
       


      Varovnými příznaky mohou být záblesky, které zahlédneme v okraji zorného pole jednoho oka. Jsou zapříčiněny tahem úponů sklivce za sítnici. Dalším příznakem hrozícího odchlípení jsou padající částečky, které vidíte. Jsou to krvinky, které se uvolní do sklivce z natržené cévky při vzniku trhliny. Někdy je krvácení tak silné, že výrazně zhorší vidění.

       

      Příznakem postupujícího odchlípení sítnice je clona, která se objeví někde při okraji zorného pole, nejčastěji začíná dole u nosu. Clona postupuje postupně během hodin až dnů, až zastíní centrální vidění. Centrální vidění je postiženo v okamžiku, kdy odchlípení již dostoupilo k místu nejostřejšího vidění (žluté skvrně). Postižením místa nejostřejšího vidění se zhoršuje prognóza vidění.

       

      Pokud lékař stanoví diagnózu odchlípení sítnice, je pacient na několik dní hospitalizován. Jiná než operační léčba není účinná. Operace se provádí buď v narkóze nebo v místním umrtvení (po injekci anestetika za oko nebo vedle oka). Typ anestézie záleží na typu operace a předpokládaném rozsahu výkonu. Délka operace je přibližně půl až dvě hodiny.

       

      Odchlípení sítnice se operuje dvěma základními operačními postupy:

      • Kryochirurgický výkon se provádí u méně závažných odchlípení. Při operaci se v místě trhliny provede zmražení tohoto místa a zvenku se přišije silikonová plomba, která vtlačuje místo s trhlinou mírně dovnitř oka. Jde o takzvanou zevní tamponádu. Místo se zjizví, tekutina se postupně vstřebá a sítnice se přiloží. Plomba se většinou ponechává trvale.
      • U rozsáhlejšího odchlípení sítnice je zapotřebí výkon, který se provádí uvnitř oka - vitrektomie. Operačními nástroji uvnitř oka se odstraní sklivec, sítnice se pomocí speciální tekutiny přiloží. Pomocí laserového ošetření se sítnice přihojí. Na závěr operace se oko vyplní rozpínavým plynem nebo silikonovým olejem, které sítnici přitlačují zevnitř. Jde o takzvanou vnitřní tamponádu.
       

       

      Věkem podmíněná makulární degerenrace

      Věkem podmíněná makulární degenerace (VPMD) postihuje především lidi nad padesát let  a je nejčastější příčinou slepoty u starších lidí.  Začátek onemocnění může být nenápadný – zhorší se zrak při soumraku a za tmy, vidíte mírně zamlženě, barvy nejsou tak jasné jako dřív, vidítě rozostřeně nebo rozvlněně. Navíc může VPMD postihnout jen jedno oko, čímž je snížena možnost včasného subjektivního rozpoznání příznaků. Na onemocnění se tak většinou přijde až ve stádiu, kdy je makula vážně poškozena a poškození zraku je nezvratné. Druhé oko bývá postiženo v průběhu dalších let s mírou rizika narůstající každým rokem o 10 %. Po pěti letech je tedy druhé oko postiženo u poloviny nemocných a po deseti letech je oboustranné postižení jisté.

       

      Příčinou onemocnění věkem podmíněné makulární degenerace je poškození sítnice, a to místa nejostřejšího vidění, takzvané žluté skvrny neboli makuly. Sítnice oka je pokryta světločivými buňkami, které obraz převádí na nervové vzruchy a ty jsou pomocí zrakového nervu vedeny do mozku. Tento mechanizmus nám umožňuje dobře vidět.Makula je zodpovědná  za centrální vidění a dobré rozpoznávání detailů. Zbytek sítnice nám zajišťuje periferní a noční vidění. Celá sítnice a s ní i makula je vyživována díky cévnatce a Bruchově membráně, skrz kterou je k buňkám na sítnici přiváděn kyslík a živiny. Změny v Bruchově membráně jsou prvním projevem věkem podmíněné makulární degenerace.

       

       

      Věkem podmíněná makulární degenerace je podle lékařů částečně způsobena poškozeným genem, který řídí metabolizmus sítnice, z velké části však na jejím vzniku mají podíl i civilizační vlivy: špatná strava chudá na vitamin E, kouření, obezita, vysoký krevní tlak, ultrafialové záření... U věkem podmíněné makulární degenerace proto hraje velkou roli prevence a po 40. roce i podstupování pravidelných očních prohlídek.

       

       

      S přibývajícím věkem roste možnost výskytu této nemoci. Podle kanadské studie Beaver Dam Eye Study postihuje věkem podmíněná makulární degenerace zhruba 56 % lidí starších 65 let. 

       

       

      Diabetická retinopatie - Oční komplikace cukrovky

      Asi 5-6 procent Čechů trpí cukrovkou. Asi 65 až 99 procent diabetiků má po dvacetiletém trvání cukrovky určitý stupeň diabetické retinopatie. Přibližně 80 až 95 procent těžkých zrakových postižení způsobených cukrovkou by se dalo odvrátit včasnou oční laserovou léčbou.

       

      Diabetická retinopatie je oční komplikace cukrovky a postihuje drobné cévky, které se ucpávají, čímž dochází k poruchám prokrvení sítnice  nebo naopak dochází k otokům sítnice z důvodu z cévek vytékající tekutiny. Nedostatečné prokrvení i otok sítnice ničí schopnost vidění. Oko se snaží napravit situaci růstem nových cév (neovaskularizace), ty jsou ale nekvalitní a škodlivé, praskají, mohou prokrvácet oko a způsobit trakční odchlípení sítnice. Poruchu prokrvení i otok sítnice, pokud se zjistí včas (v době, kdy ještě nezhoršují vidění), lze léčit laserovým ošetřením sítnice tzv. laserovou koagulací. Laserem se zajizví neprokrvené části sítnice a zabrání se tak prosakování cév. U velmi pokročilých nálezů je někdy vhodná operační léčba vitrektomií , kdy dojde k odsátí sklivce.

       

      Příznaky nejsou zpočátku dlouho žádnéa postižení sítnice může zjistit jen lékař při preventivní prohlídce očního pozadí . V pozdějších stádiích dochází k poklesu vidění.

      Počet článků:
      1
    • Katarakta (šedý zákal)

       

      Katarakta (šedý zákal) se vytvoří přibližně u jedné třetiny populace do 65 let. Znamená sníženou průhlednost - tedy zkalení normálně čiré oční čočky, která se tím stává neprůhlednou a brání průchodu paprsků světla na sítnici, takže dochází k poklesu zrakové ostrosti. Vidění také může být rozostřené a zabarvené do odstínů žluté. Jak zkalení postupuje, objevují se doprovodné příznaky: zamlžené vidění, citlivost na oslnění, zvyšující se krátkozrakost a zkreslení pozorovaného obrazu, zhoršuje se vidění za tmy. Zkalení čočky se v průběhu času zvyšuje. Rychlost kalení čočky je individuální, většinou se jedná o měsíce až roky.

       

      Přesné příčiny vzniku šedého zákalu nejsou zcela známy, víme však, že šedý zákal souvisí se stárnutím. Mohou na něj mít vliv i cukrovka a další onemocnění, kouření a dědičné předpoklady.

       

      V současné době neexistují žádné léky, kapky či speciální brýle, které by mohly vzniklý zákal odstranit a vidění zlepšit. Jedinou možností obnovy vidění je operační zákrok, při kterém se z oka odstraní zkalená čočka a nahradí se čočkou umělou. Operace se provádí v tzv. lokální anestézii. Zkalené jádro čočky se odstraňuje technikou fakoemulzifikace, při níž dochází k rozmělnění jádra čočky ultrazvukem a k odsátí částeček jádra. Následně se do původního čočkového pouzdra vkládá nitrooční čočka umělá. Umělá čočka nahrazuje dioptrickou sílu odstraněné lidské čočky (+22,0 až +26,0 dioptrií). Potřebná dioptrická síla se stanovuje biometrickým výpočtem po změření délky oka ultrazvukem. Nitrooční čočka zůstává v oku po celý další život bez nutnosti jakékoliv údržby. Bez komplikací trvá operace zhruba 20 minut a není bolestivá.

       

      Moderní medicína se stále vyvíjí a na trh se dostává široká škála nových nitroočních čoček, které svému nositeli, po operaci šedého zákalu, nabízejí vyšší komfort vidění a snižují závislost na brýlích.
      Počet článků:
      18
    • Glaukom (zelený zákal)

       

       Glaukom (zelený zákal) je skupina onemocnění, při kterém je přerušen oběh tekutiny v oku, nedochází k její absorbci a tím se zvyšuje tlak uvnitř oka (nitrooční tlak). Vysoký nitrooční tlak může mít v konečném důsledku vliv na zrakový nerv, který spojuje oko a mozek. Zvýšení nitroočního tlaku může zůstat dlouhou dobu bez povšimnutí pacienta a poškození zrakového nervu pak již může být trvalé a může dojít až ke slepotě.

      • Glaukom je druhá nejčastější příčina slepoty ve světě.
      • V roce 2007 Světová zdravotnická organizace ohlásila téměř 60,5 milionů lidí s tímto onemocněním a 4,5 milionů lidí je kvůli glaukomu slepých.
      • Do roku 2020 se odhaduje až 80 milionů nemocných.
      • Odhaduje se, že 2 - 4% světové populace nad 40 let mají glaukom.

       

       

       

       

      Onemocnění glaukomem lze přirovnat k ucpání odtoku u dřezu:

      obrazek

       

       

      Rizikové faktory

      Je celá řada rizikových faktorů, které mohou vést ke glaukomovému poškození: nitrooční tlak, refrakční vady (krátkozrakost, dalekozrakost), věk, genetické, etnické faktory, celková onemocnění jako diabetes mellitus, hypertenze či hypotenze, systémové cévní choroby, onemocnění štítné žlázy atd. Za nejvýznamnější rizikový faktor je považován nitrooční tlak (NOT). Existuje určitá rovnováha mezi tvorbou (nitrooční tekutina se tvoří v tzv. řasnatém tělísku) a odtokem nitrooční tekutiny a následkem této rovnováhy je NOT nebo-li tlak uvnitř oka. Hodnota normálního NOT je zcela individuální, nejčastěji se udávají hodnoty od 10 do 21 mm Hg. Měřit NOT lze řadou způsobů. Podrobněji se jim věnujeme v článku "Měření nitroočního tlaku".  Největší diagnostické potíže vznikají při stanovení chronického prostého glaukomu, neboli primárního glaukomu s otevřeným komorovým úhlem. Proto způsob měření nitroočního tlaku by měl být co nejpřesnější.

       

       

      Primární glaukom s otevřeným komorovým úhlem

      Ve většině případů primární glaukom s otevřeným úhlem probíhá bez příznaků ze stran pacienta. Diagnostika se zakládá na individuálním posouzení očního nálezu a výsledků pomocných vyšetření u každého pacienta. Je důležitá pečlivá anamnéza: pátrání po výskytu glaukomu v rodině, zjištění očních a celkových rizikových faktorů. Podrobné oční vyšetření pacienta zahrnuje: zjištění vidění do dálky a do blízka, zjištění případné refrakční vady, posouzení objektivního nálezu (hledání změn typických pro glaukom), dále proměření nitroočního tlaku (během dne i v průběhu několika dnů), vyšetření zorného pole a vyšetření stavu vrstvy nervových vláken kolem zrakového nervu. V indikovaných případech se provede vyšetření barvocitu, citlivosti na kontrast, elektroretinografie (vyšetření nervových buněk sítnice), zrakové evokované potenciály (elektrická odpověď mozkové kůry na zrakovou stimulaci), ultrazvuk krkavic. Po individuálním posouzení pacient buď zůstává ve sledování jako podezření na glaukom, nebo se stanoví diagnóza glaukomu a nasazuje se léčba.

       

       

      Normotenzní glaukom

      Je nutné se zmínit o glaukomu, při kterém je NOT  zcela v normě ale u pacienta lze nalézt typické glaukomové změny. Je to tzv. normotenzní glaukom. Oční hypertenze je stav, kdy při opakovaně naměřeném vyšším NOT pacient nemá žádné glaukomové změny. Přístup k těmto pacientům je zcela individuální.
       

      Primární glaukom s uzavřeným komorovým úhlem Primární glaukom s uzavřeným komorovým úhlem je provázen prudkým výrazným vzestupem nitroočního tlaku a projevy akutního glaukomového záchvatu (vzniká u predisponovaných očí).

       

       

      Léčba glaukomu

      Cílem každé léčby je snaha snížit nitrooční tlak na bezpečné hodnoty. Existuje léčba: konzervativní, laserová, chirurgická. V konzervativní léčbě se používají látky snižující tvorbu NOT, látky ovlivňující odtok NOT a látky působící osmoticky. Když konzervativní léčba je nedostačující, používá se léčba laserová. Různé typy laserů se používají u různých typů glaukomu. Chirurgická léčba se provádí tam, kde se při maximální léčbě nedaří tlak snížit na takové hodnoty, při kterých glaukomové změny nepokračují. Způsob provedení je buď s otevřením nebo bez otevření oka. Indikace konkrétního chirurgického výkonu záleží na typu glaukomu. Chirurgické výkony se dělí na výkony pomocí kterých lze dosáhnout zlepšení odtoku nitrooční tekutiny z oka (např. filtrující operace) a výkony, které snižují tvorbu nitrooční tekutiny (operace, při kterých je zničena část řasnatého tělíska). Při filtrujících operacích se vytváří náhradní cesta odtoku nitrooční tekutiny. Existují různé modifikace těchto výkonů. U některých forem glaukomu se provádějí filtrující operace s použitím tzv. drenážních implantátů. Tyto výkony představují možnost dosažení filtrace nitrooční tekutiny tam, kde jiné chirurgické výkony jsou neúspěšné nebo kde úspěšný výsledek chirurgického zákroku je nejistý (např. u sekundárních glaukomů).

       

       

       

      U koho je zvýšené riziko onemocnění glaukomem?

      • U osob starších 65 let, zvláště, pokud trpí cukrovkou.
      • Onemocnění glaukomem se vyskytlo v rodinné anamnéze.
      • U osob, kteé měli někdy poškozený zrak.

       

       

       

      Jaké jsou příznaky onemocnění glaukomem?

      V drtivé většině případů a zejména v počáteční fázi je minimum příznaků. Proto je tak důležité preventivní měření nitroočního tlaku u lékaře. V pozdějších stádiích se jedná především o:

      • postupnou ztrátu bočního nebo periferního vidění,
      • neschopnost přizpůsobit vidění v tmavé místnosti,
      • potíže při práci na blízko,
      • pacient vidí duhově zbarvené kroužky nebo rozmazaný okraj kolem světel.
      Počet článků:
      7
  • O Vašem zraku

     

    Oči představují nejdůležitější smyslový orgán, pomocí něhož získáváme 80% informací o dění kolem nás. Vidění, neboli zrakové vnímání ,je výsledkem spolupráce celého zrakového analyzátoru na všech jeho stupních tj. oka, zrakové dráhy a mozkových zrakových center včetně asociačních oblastí. Tato komplexní funkce se vyvíjí během prvních měsíců a let života dítěte.
     

     

    Proces vidění lze rozdělit na dvě části a sice přijetí obrazu očima a přenos obrazu do zrakového centra v mozku. Souhru mezi očima a mozkem musí novorozenci nacvičit, aby správně fungovalo nervové spojení mezi očima, zrakovým centrem a centry okohybných svalů.
     

     

    Zajímavé je, že se novorozenci musí naučit vidět, podobně jako se učí běhat a mluvit. Každý jejich krok a slovo rodiče pečlivě sledují, avšak co a jak vidí, zůstává rodičům skryto.

    Vývoj zrakového aparátu začíná v časné embryonální době jako výběžek nediferencovaného předního mozkového váčku. Tento výběžek se vychlipuje jako oční váček proti ektodermu - zárodečnému listu. Po kontaktu těchto tkání se tkáň vchlípí a vznikne oční pohárek. Ektoderm bujením zbytní a vytvoří základ pro budoucí čočku. Z očního pohárku pak vzniká sítnice. Ostatní vrstvy oční koule, tunica fibrosa (vazivový obal) a tunica vasculosa (cévnatý obal), se diferencují z okolní tkáně - mezenchymu.

    Rozvoj zrakových funkcí a jejich kvalita úzce souvisí s anatomickým a funkčním vyzráváním jednotlivých tkání a pak jejich vzájemné a bezchybné spolupráce. Zralý novorozenec má Kind_02nedokončený vývoj oka jako takového a nejsou patřičně vyvinuta korová centra. Na sítnici není dokončen vývoj místa nejostřejšího vidění, tj. centrální krajiny, periferní vidění převažuje nad centrálním viděním. Novorozenec neumí sledovat ani fixovat předměty. Dítě reaguje na černobílý kontrast a na červenou barvu.

    V prvním měsíci života dítě nepravidelně každým okem zvlášť fixuje předměty. Od 2. měsíce dítě již fixuje aktivně a objevuje se krátkodobá fixace oběma očima. Ve 3. měsíci života dítě začíná nastavovat osy pohledu k podnětu. Ve 4. měsíci centrální vidění definitivně převažuje nad periferním a dítě je schopno plně akomodovat (zaostřit do blízka). Je to důležité období pro vznik binokulárního (obou očí současně) vidění a má vliv na vývoj refrakce. V 6. měsíci je definitivně ukončen vývoj fovey (místa neostřejšího vidění) a mozek spojuje obrázky obou očí v jeden prostorový vjem, pokračuje upevňování již vytvořených reflexů. Vývoj všech reflexů je ukončen ve 3 letech a do 6 let se stabilizuje.

     

    Počet článků:
    0
    • O vašem zraku

      Vidění Vám zprostředkovává tři čtvrtiny informací o vnějším světě. Díky našemu hektickému, ne vždy zdravému způsobu života a zvýšení zrakové zátěže stoupá počet pacientů s očními onemocněními, což dokazují i statistiky posledních několika desítek let.

       

      Je tedy nutné o zrak náležitě pečovat. Správnou péčí o oči a cvičením můžete předcházet zrakovým vadám  i bolestem hlavy. Pokud trpíte zrakovou vadou, můžete pravidelným cvičením její rozvoj zpomalit.

      Důležité je střídání koukání na blízko a do dálky. Pokud celý den pracujete u počítače, do kterého koukáte z blízka,  začnou oční svaly pociťovat toto jednosměrné zatížení, které se pak projeví bolestí očí, hlavy a špatným zaostřováním. Střídáním koukání do dálky a na blízko se oční svaly rovnoměrně zatěžují a posilují po celé své délce. Za občasné kouknutí na kolegu přes stůl nebo pohled z okna Vám budou Vaše oči vděčné.

      Nezapomínejte také často mrkat. Při práci na počítači mrkáme až pětkrát méně. Mrkání zvlhčuje oči a zabraňuje jejich vysoušení, proto je důležité vědomě častěji mrkat a pokud nastoupí problém s pálením očí, doporučujeme je zvlhčovat kapkami.

       Jednoduchá oční gymnastika pro každého

       

      • Důležité je rozpohybovat oční svaly a zahledět se např. z okna do dálky. Oči jsou totiž celý den zvyklé zaostřovat na blízko. Proto je dobré si zaostřit i do dálky.
      • Na židli se volně usaďte a zakryjte si oči dlaněmi, ale nemačkejte si na víčka. Pak oči otevřete. Několikrát se podívejte ze středu maximálně doleva a pak co nejvíc doprava.
      • Při druhém cviku se bez pohnutí hlavy zahleďte nahoru, pak dolů. Vše opakujte alespoň pětkrát.
      • Oční svaly se Vám pěkně protáhnou a uleví si od navyklého pohybu "zleva doprava“.
      • Další cvik je zaměřen na procvičování zaostřování. Před sebe natáhněte paži a dívejte se pětkrát střídavě na palec a do dálky. Nejprve na jedno oko, pak na druhé.
      Počet článků:
      7
    • Zrakový orgán

       

      Orgánem zraku je oko. Je uloženo v pyramidovém kostěném prostoru - očnici (orbitě). Kromě oka vyplňuje očnici tuková tkáň. K očnímu bulbu tudy procházejí nervy, cévy a od hrotu orbity na přední část bulbu 6 okohybných svalů. Jejich spirálovité přisednutí na přední plochu oka umožňuje otáčení oka do všech pohledových polí.

       

      Přední úsek oka chrání oční víčka, dolní a horní, a zvlhčují ho slzy vytvářené v slzných žlázách. Slzy jsou odváděny oční štěrbinou k vnitřnímu očnímu koutku a dále dolním a horním slzným bodem, pak kanálky do slzného vaku a do dolního nosního průduchu. Oční víčka, slzný aparát a okohybné svaly patří mezi přídavné oční orgány.
       
       

       

      Fakta o očích
      Lidské oko
      • Vaše oči jsou, po mozku, nejkomplexnější orgány.
      • Oči jsou složeny z více než 2 milionů funkčních částí.
      • Průměrný člověk mrkne 12 krát za minutu – což je zhruba  10.000 mrknutí denně.
      • Vaše oči mohou zpracovat 36.000 informací každou hodinu.
      • Jen 1/6  vašeho oka je v kontaktu s vnějším světem.
      • Svaly, které pohybují očima, jsou nejsilnější svaly v lidském těle. Jsou 100 krát silnější, než je potřeba.
      • Barvoslepí lidé vidí barvy, ale v určitých podmínkách si určité barvy pletou. Červená a zelená jsou nejčastěji zaměňované barvy. Barvoslepost je 10x častější u mužů.
      • Oko je jediná část lidského těla, která může fungovat na 100% kdykoliv, ve dne i v noci a bez odpočinku. Odpočinek ale potřebují víčka a oční svaly.
      • Vaše řasy mají průměrnou životnost 5 měsíců.
      • Oko člověka váží přibližně 28 gramů.
      • Oko člověka umí rozlišit až 500 odstínů šedé.
      • Lidé čtou text z obrazovky o 25% pomaleji, než když ho čtou z papíru.
      • Muži jsou schopni číst drobné písmo lépe než ženy.
      • Důvodem, proč při plakání musíte smrkat je ten, že slzy tečou i nosem.
      • Je nemožné kýchnout s otevřenýma očima.
      • Vaše oči se zaostří v průměru na 50 věcí za sekundu.
      • Vaše sítnice obsahuje 120 miliónů tyčinek na "noční vidění" a 8 miliónů čípků, které jsou citlivé na barvu a fungují nejlépe za denního světla.
      • Vaše oči mají podíl na 85% vašich znalostí.
      • Zhruba polovina našeho mozku se podílí na procesu vidění.
      • Za správných podmínek může lidské oko vidět světlo svíčky na vzdálenost 14 mil.

      Jak vaše oči rostou?
      • Vaše oči se začnou vyvíjet 2 týdny po početí.
      • Oči jsou od narození stejně veliké, ale nos a uši nikdy nepřestanou růst.
      • Oko dospělého člověka měří asi 1 palec (2,5 cm) v průměru.
      • Čím je oko starší, tím méně slz vyrábí.
      • Děti do svých 3 měsíců neprodukují slzy v očích.
      • Všechny děti jsou barvoslepé, když se narodí.

      Zvířecí očí
      • Největší oční bulvy na planetě (18 palců - velikosti velkého melounu)má obří chobotnice.
      • Mravenec má jen dvě oči. Ale každé oko obsahuje velké množství menších očí. To se nazývá "složené oko".
      • Psi nevidí rozdíl mezi červenou a zelenou barvou.  
      • Oči chameleona mohou ve stejnou době koukat různými směry.
      • Rohovka žraloka je velmi podobná lidské.
      • Pštrosí oko je větší než jeho mozek.
      • Delfíni spí s jedním okem otevřeným.
      • Noční vidění koček je legendární. Aby viděly, stačí jim 1/6 světla, kterou potřebuje člověk.  Nemohou však vidět v naprosté tmě. Když není dost světla, využívají své vousy, aby cítily cestu.  Kočičí zorné pole je téměř 285 stupňů - ideální periferní vidění pro lov.

      A nakonec...
      • Námořníci si kdysi mysleli, že nošení zlaté náušnice zlepší zrak.
      • Fráze: "Je to všechno zábava, než někdo přijde o oko" je z antického Říma. Jediné pravidlo v zápasech bylo: žádné dloubání do oka. Všechno ostatní bylo povoleno.
      • Moderní operace šedého zákalu byla možná díky druhé světové válce. Sir Harold Ridley, který byl oční chirurg v Londýně zjistil, že kousky plexiskla, které z rozbitých skel letadel vlítly pilotům do očí, se nezanítily. Tento upravený materiál se dodnes používá na výrobu nitroočních čoček.
      Počet článků:
      16
  • Aktuality
    Počet článků:
    141
  • Různé
    Počet článků:
    1